Brandýs n/Labem

Židé v Brandýse nad Labem

Přítomnost Židů v Brandýse je doložena již v 16. století, avšak teprve v 18. století význam obce rostl, takže v roce 1849 zde žilo 289 Židů (8 procent obyvatel). Od roku 1765 měla obec rabína, kantory, učitele a hrobníka. I v okolí existovaly menší židovské obce, takže v regionu působil mohel (operatér provádějící obřízky židovských chlapců) a také řezník, který zajišťoval porážku zvířat v souladu s židovskými jídelními předpisy. Obec měla synagogu a hřbitov, založený již v 16. století a umístěný při dnešní Kostelecké ulici. Od počátku sídlili brandýští Židé na tzv. Nižším Hrádku, tedy severně od vlastního města za Mlýnským potokem, v prostoru dnešních ulic Na Potoce a Na Strouze. Po bitvě na Bílé hoře se Židé směli po kratší čas usazovat i ve vlastním městě. Většina členů židovské obce v 17. a 18. století patřila k chudším obchodníkům a nižším řemeslníkům (koželuhové, draslaři). Expozice však rovněž připomíná, že od 19. století se brandýští Židé zapojili také do menší průmyslové výroby: Šalamoun Reichmann provozoval v Brandýse barvírnu a tiskárnu kartounů, Ferdinand Janowitz vyráběl oleje a fermeže a Abraham Pick provozoval mydlárnu. Do české literatury vstoupil česky píšící spisovatel Vojtěch Rakous, pocházející z Brázdimi, autor úsměvných črt ze života chudých polabských Židů. Přestože Židé odcházeli do větších měst, v Brandýse žili až do násilného odvlečení do Terezína transporty 13. a 16. ledna 1943. Po roce 1945 nebyla židovská obec v Brandýse obnovena.