Rozhovor s Tomášem Raflem o židovských památkách a restaurování vůbec

Akademický malíř Tomáš Rafl (nar. 1948 v Praze) vystudoval v letech 1968–1974 Akademii výtvarných umění (ateliér profesora Jana Smetany), od roku 1974 je činný také jako restaurátor. V této oblasti řídil a realizoval složité restaurátorské práce v Olomouci, na Zelené hoře u Žďáru, ve Svatovítské katedrále, v jezuitském profesním domě v Praze, v Havlíčkově Brodě, v Telči a na mnoha jiných památkách. Generální dodavatel stavební části projektu Revitalizace židovských památek v ČR Gema Art a.s., se kterým dlouhodobě spolupracuje, ho pro tento projekt určil jako garanta restaurátorských prací.

Jsou židovské památky z pohledu restaurátora něčím specifické?

Co se týká technologií, lze říci, že to jsou stavby jako každé jiné. Samozřejmě jakmile mluvíme o umělecké stránce, objevují se odlišnosti v určitých ikonografiích, souvislostech. Ale co se týká materiálu, přístupu k památce, tam rozdíl není, všude je to stejné. Kolega se teď vrátil z tibetského kláštera, kde restauroval někde ve výšce 4000 metrů a vrací se tam; ani tam v tomhle smyslu rozdíl není. Specifika v rámci revitalizace židovských objektů v našem projektu jsou v hledání barevnosti fasád, ve zpracování omítek nebo celkovému vyznění barev, zlacení apod., tam odlišnosti, vycházející z potřeb židovství jako víry a určitého způsobu života nacházím.

V projektu revitalizace jsou zařazeny památky různých období a stylů. Kterou z nich považujete za nejcennější?

Židovské památky v projektu revitalizace se řadí do několika kategorií podle různého pohledu. Nejcennější je bezesporu mikulovská synagoga. Když se v 80. letech minulého století přestavovala na koncertní síň, zcela zbytečně v ní byl (vedle dalších věcí) zničen barokní aron ha kodeš. Nebyl jediný důvod, proč ho ubourávat, ničemu nevadil. Teď se za složitých okolností znovu rekonstruoval. Jsem rád, že práce dopadla díky poctivému přístupu restaurátorů dobře. Dá se říci senzačně. Jde o velmi náročnou a složitou práci, založenou na kombinaci více věcí: fotografií, nalezených stop ve zdivu, stop po závěsných prvcích, po skobách a z toho všeho se pak musely stanovit rozměry a poměry, materiálové využití, a celková podoba…

Současná rekonstrukce představuje jedinečnou možnost, jak této památce vrátit původní podobu a atmosféru.

Myslím, že se to daří v maximální možné míře. Nedá se ovšem vrátit a obnovit úplně všechno. Když se z restaurátorského památkářského hlediska hledá systém obnovy, je otázka, do jaké fáze obnovu vřadit. Zásadní je snaha vracet památku ve stavebním smyslu do původního významu. Jenže ve značném počtu případů to nelze, protože stavba prošla vývojem a musíme stanovit, kterou fázi budeme preferovat. Mnohdy je potřeba udělat kombinaci několika zachycených fází, nelze vybrat jen jednu. To je případ synagogy v Brandýse nad Labem, kde jsou k dispozici fotografie interiérů, ale z pozdější doby, už jako secesní řešení. Sice jsme nalezli starší řešení, ale ne v úplnosti. Museli jsme tedy vyjít z kombinací našich nálezů a harmonizovat je, protože touto obnovou se také vytváří nový estetický celek a ten musí působit přirozeně. Když stavba prošla určitým vývojem, musíme si jasně zformulovat, co rekonstrukcí zamýšlíme my.

Největší restaurátorský problém byl tedy Brandýs?

Ale to ne. Z historického hlediska je nejcennější Mikulov a i z restaurátorského hlediska to je největší čin. Pak máte vedle sebe Plzeň a Brandýs, obě synagogy jsou z 19. století, postavené ve stejném duchu. Brandýs byl složitější v tom, že tam z mobiliáře nic nezbylo, kdežto v Plzni byly alespoň galerie. Pak je Krnov, synagoga podobná jako Plzeň. Na prostory jednoduchý je Úštěk, šlo o spíš o dům rabína, což je jednodušší stavba. Vlastní synagoga je krásná, ale byla už jednou dobře restaurovaná. V Březnici, kde došlo už dříve k obnově, se nyní udělal zajímavý aron s obloukem, což je úplně o něčem jiném než předcházející, ne úplně dotažené pokusy. Pak máme Cerekev; to je klenot. Připomíná mi pozdější kubistické stavby. Zdejší synagoga je sama o sobě zajímavý příklad specifické transformace stavebních prvků pro židovské náboženské účely. Sloupy a hvězdy tady samy vytvářely vlastně kubistickou formu. Dát to tady citlivě dohromady bylo asi také hodně složité. Kde jsem se prací přímo účastnil já, nejsložitější byla Plzeň a Brandýs. Když jsem se připravoval na Plzeň, poukazoval jsem na to, že fasáda, která vypadá jako naprosto jednoduchá, právě v té jednoduchosti vyžaduje maximálně odborný přístup, a to i ze strany zedníků a štukatérů. Za předpokladu, že máme zachovat maximum historické hmoty, i těch degradovaných omítek, tak to vyžaduje téměř restaurátorský přístup. Zachovat napojování starých a nových omítek v prostoru několika mála centimetrů, kde se odehrávají všechny architektonické prvky, pasy, pilastry a římsy, to bylo nesmírně náročné. Nakonec se to zdařilo překvapivě dobře. Když porovnám fotky původního stavu a současný výsledný čas, tak je to totožné, zaplať Pánbůh.

Pak jsou ještě Boskovice.

Boskovice: synagoga se sice restaurátorsky doplňovala, ale už se nemusela hledat koncepce. Tam se spíš jednalo o rekonstrukci obecního domu. Pak máte Jičín, i to je podobné. Synagoga byla v pořádku, tam byly drobné technické nedostatky, ale hlavně se jednalo o budovu bývalé židovské školy. Je tam neuvěřitelně zajímavé schodiště. Zdůrazňoval jsem – a nevím, jestli se to pak dostalo do nějakého projektu –, že restaurátorsky bude to schodiště nejdůležitější, co do barevnosti i celkového pojetí. V Plzni se složitě restaurátorsky obnovoval kazetový strop (podobný jako v Krnově) i výmalba celé průčelní stěny jako doplnění dřevěného, už před časem rekonstruovaného aronu. Teprve tento celkový dekorativní rámec, baldachýn a dekorativní řešení s tapetovým vzorem, ho dotvořily, a to bylo nesmírně důležité. Nakonec byla realizována dekorativní výmalba celého prostoru. Musím v tomto smyslu zdůraznit práci restaurátorek, že udělaly za minimální peníze opravdový zázrak, ale zároveň oceňuji velmi náročnou a zdařilou práci štukatérů, ostatních restaurátorů, truhlářů, zedníků i dalších profesí. Přes potíže, které stavbu provázely, výsledek dopadl dobře a úspěšně.

Brandýs v obnovené podobě mě doslova ohromil. Jak se otevřel prostor interiéru a stal se znovu synagogou…

Vycházelo se z archeologických nálezů, kterým se podařilo zachytit starší fázi. Ve zdi je vyznačeno, kde byl původní aron, máte tam i zbytek prahu, od kterého byly posunuty dnešní vchodové dveře, to všechno se zachovalo. Při truhlářsko-řezbářské rekonstrukci galerií a zábradlí se vycházelo částečně z fotografické dokumentace, ale v potaz se braly i nálezy restaurátorského průzkumu na zdech. Finální podoba vznikla kombinací dokumentace a nálezů, podle fotek se dělalo „nové dřevo“, galerie i aron. Ale jak to skloubit s historickým prostředím? Když jsem byl požádán, abych stanovil a namíchal barvu na ty galerie, vycházel jsem z dosavadní zkušenosti s židovskými památkami, z kombinace toho, co jsem se o barevnosti interiérů dozvěděl jinde, například v Plzni. Prosadil jsem, že nemůžu navrhovat odděleně jednotlivosti, třeba barevnosti galerie; interiér musí být jeden celek, jeden obraz. Vycházel jsem z toho, že jestliže je všechno nové, mobiliář, police, galerie, aron, tak abychom tam zachovali historický moment v maximální míře, musí se restaurovat zdi restaurátorským způsobem. Nejen vyjít z nálezu, přeštukovat zeď a nějak to udělat. A podařilo se stoprocentně. Restaurátoři nalezli na většině zdí modré mramorování, nadto červené sloupky, z nichž byly v další fázi udělány složitější pilastry se zrcátky. Ale my jsme se vrátili k těm původním sloupkům. Základní akord barevnosti se vyloupl. Sloupky byly růžové a stěny a strop byly modré a galerie v barvě teplejší a chladnější slonové kosti. Z barevnosti růžových sloupků se logicky odvinula barevnost červeného mramorování nových sloupů dřevěných galerií, a z toho se odvinula i barevnost aronu. Takhle se to pospojovalo jako celek a těší mě, že se vám výsledek líbí.

V židovském kontextu představují židovské památky v ČR ojedinělý celek. Lze je tak – z vašeho pohledu – vnímat i obecně?

Staronová synagoga má nesporně výjimečné postavení i ve světovém kontextu. Židovskou kulturu v českých zemích ale vnímám jako naprosto přirozenou součást celku a nikdy jsem neuvažoval, že bych ji nějak vyjímal. Také židovské památky chápu jako absolutně nedílnou součást celku, se kterou je ovšem spojený tragický osud jejich tvůrců a uživatelů.