Mikulov

Židé v Mikulově

Jihomoravský Mikulov byl po tři století – od poloviny 16. století do roku 1851 – politickým, kulturním a duchovním centrem moravských Židů a sídlem moravského zemského rabína. Plně konstituovaná židovská obec vznikla před polovinou 15. století. Svého maxima dosáhla v první polovině 19. století, kdy zde např. v roce 1836 žilo 3520 Židů, tj. 42 procent všech obyvatel města. S Mikulovem je spjato působení řady význačných židovských osobností. Po získání plných občanských práv v roce 1848 odešli Židé do velkých měst za příznivějšími ekonomickými podmínkami. Úplný zánik komunity přinesl nástup fašismu a druhá světová válka a jejich následky. Páteř židovské čtvrti rozložené na západním úbočí zámeckého vrchu tvořila ulice Hlavní, dnes Husova, k níž postupně přibývaly další domovní bloky a ulice, zvláště ve svahu dolů, na tzv. Židovských zahradách. Z původních 317 domů přečkalo po demolicích do dnešních dnů jen 90. Duchovní význam a počet židovských obyvatel Mikulova se projevil ve skutečnosti, že v dobách největší slávy v první polovině 19. století zde bylo v provozu nejméně dvanáct synagog či modliteben. Proslulý židovský hřbitov – jeden z nejrozsáhlejších v republice – se nalézá na severozápadním okraji židovské čtvrti na svahu Kozího vrchu. Na ploše hřbitova je v nepravidelných řadách rozmístěno kolem čtyř tisíc kamenných náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1605. Kroky návštěvníků směřují především k „rabínskému vršku“, kde jsou pohřbeni učení moravští zemští rabíni, zvláště Menachem Mendel Krochmal, Šemuel Šmelke Horovic (Šmelke z Mikulova) a Mordechaj Benet.